Estonsko - Projekt

25 ledna

Estonsko,
do této země jsem měla možnost vyjet díky projektu z názvem "Frame of tolerance," byla to pro
mne do jisté doby vůbec ani názvem známa země, na rozdíl od jiných pobaltských států, které jsem během letních prázdnin procestovala se svou sestrou a sestřenicemi. A právě díky projektu , o kterém jsem se dozvěděla, jsem měla možnost tuto opravdu nádhernou a okouzlující zemi navštívit. A  projekt v Estonsku  byl rozhodně dobrou možností, jak se naučit něco nového, zjistit jak podobné seskupení  stejně naladěných lidí funguje i někde jinde ve světě , a taky jak poznat novou a do té doby pouze z fotek a internetu zajímavou zemi.
Na tenhle projekt jsem se vydala společně se svým kamarádem, se kterým jsem se právě před rokem na naší první Mládežnické radě poznala. Z Moravskoslezského kraje, respektive pár zastávek vedle Těšína, a to z Třince jeli na projekt taky další dva a to Magda a Kryštof se kterýma jsme se poznali až ve vlaku směrem do Prahy. Svět je opravdu malý a já se ve vlaku pak akorát dozvěděla, že se Sebastian s Kryštofem znali už dávno z dob, kdy společně chodili na taneční. 
 Přijeli jsme vlakem do Prahy a měli zhruba čtyři hodiny na to, abychom se dostali na Florenc, ze kterého nám jel autobus do Rigy. Naší několikahodinovou pauzu jsme proto strávili v Palladiu, kde jsme jako oprávněni držitelé ISIC karty, kterou jsme si vyřídili dva dny před naším výletem, museli zajít do Starbucks na Gingerbread  latte se slevou. Byly jsme prostě taková vesnická skupinka v jádru velkoměsta. Nakoupili jsme si masky v Sephoře a prohlídli knihkupectví a ještě před tím si zašli na malou prohlídku do Hamley´s, kde se v nás probudily ty stále dřímající děti, při pohledu na všechny ty hračky.




Po několika hodinách strávených ve městě,  jsme se dostali na Florenc a šli pomalu k autobusu, kterým jsme měli jet.  Po celou tu dlouhou, až mnohdy nekonečnou dobu, strávenou v autobuse nám byla k službám velmi milá ruská stevardka Natalie, která hned po třetí zastávce  za Varšavou přestala být milou a na nás všechny nepočkala a při naší ranní návštěvě McDonaldu a málem nám nechala ujet autobus i s kufry. Šli jsme totiž všichni nad míru spokojení se svými svačinkami zabalenými v hnědých pytlíčcích, než jsme došli na místo a zjistili jsme, že tam autobus není. Koukali jsme po všech stranách a viděli, jak je autobus asi dvě stě metrů od nás. S hrůzou v očích jsme běželi každý z jiné strany za autobusem než se nám ho podařilo zastavit. Nadšeně jsme nastoupili do autobusu a bohužel si vyslechli vyhubování, které trvalo asi deset minut o tom, že jsme přišli vlastně jen o minutu později. :D
 Vždy  po pěti hodinách stevardka chodila autobusem a ptala se jestli nechce někdo něco k jídlu čí k pití, a když nás tenkrát viděla jíst ty hamburgery a popíjet k tomu čerstvé latte ve tváři jí šel vidět takový rozporuplný výraz, něco mezi zklamáním a smíchem,ale  nakonec dělala, že nic. Prošla dále a ptala se dalších našich spolucestujících na větu „tee or coffee“  a takhle procházela celým autobusem.
 

Po 24 hodinách jsme dorazily do Rigy, naší první přestupní stanice.  Měli chvilku na to, abychom přestoupili na autobus směr Valga, kde už nás měli čekat z organizace z Estonska. Po několika hodinách jsme dorazili na místo, vystoupili jsme před zvláštní autobusovou budovou a přemýšleli, kde asi ti lidé z organizace budou, a jak pro nás přijedou. Viděla jsem, jak kousek od nás jdou nějací mladí lidé poměrně v hojném počtu k roztomilé dodávce. Šli jsme za nimi  a  zjistili, že jsou to naši ukrajinští kamarádi, se kterýma budeme také na projektu. Nasedli jsme a to vyloženě do „Party“ autobusu, protože celou cestu až na místo nám hrála jedna pecka za druhou. My bohužel jen seděli na sedadle, ale i přesto jsme se hýbali do rytmu hudby a natřásali ze strany na stranu.
Po zhruba hodině strávené na cestě jsme dojeli k nádhernému růžovému hotelu, který jsme měli na ten týden obývat. Uvítali nás na recepci, kde jsme si taky dali něco malého k jídlu a šli jsme na svý pokoje. Dostali jsme s Magdou naprosto krásný a útulny pokojíček, který jsme si obě hned natáčely a fotily a na první pohled si ho opravdu zamilovaly. Vybalily jsme si věci a uvědomily si, že je po té namáhavé cestě ten správný čas na tu masku, kterou jsme si v té Sephoře v Praze koupili. Kryštof se Sebastianem přišli k nám a my si teda kromě Sebastiana všichni masku dávali a vzájemně si ji na obličeji očichávali nebo uhlazovali.  Dělali jsme challenge, kdo nejdéle vydrží se nesmát, protože teda aspoň mě  při každém slově sjížděla maska z obličeje dolů. Takže jsem nějak byla první, kdo vypadl ze hry.



Hned ráno jsme se probudily v nám novém prostředí, jelikož jsme včera přijeli večer a nic nešlo vidět. Šli jsme na snídani, a právě snídaně byla ta věc, pro kterou jsme říkali, že by jsme tady zůstali klidně na dobu neurčitou. Naprosto dokonalá a nádherná malá místnůstka s hromadami nejrůznějších croasantů,  skořicových úlu, nádobkami s lívancema nebo ovesnou kaší , ovocnými mléky, musli a kupou jiných cereálií a pochutin. Přes malou mezírku bylo na nádherném kredenci, podobném takovému, který mívala moje babička obložené talíře na slaný působ s výběrem jak z mnohých šunek, tak i z nespočtu sýrů. Snídali jsme, popíjeli k tomu cappuccino a koukali z okna na krásu všech těch jezer, které se nacházely kolem hotýlku.





Najedli jsme se a šli hromadně do Mládežnického centra. Na rozdíl od našich vesnic či měst je to tady všechno poněkud roztahané. Po asi 3o minutové cestě jsme došli na místo a se smíchem si uvědomili, že ty snídaně teda můžeme přehánět, protože po té dlouhé cestě tam, to určitě spálíme.




 Stále nám chyběli další členové české výpravy a to skupina z Čech, jelikož ta měla přiletět letadlem, které však stávkovalo, a tak museli zůstat na jeden den ve Frankfurtu, než letělo další letadlo směr Tallinn.
První den jsme měli seznamovací a taky jsme si říkali, co od projektu očekáváme. Měli jsme v plánech pár her a pak hned oběd, který byl v takovém roztomilém domečku zhruba v polovině cesty mezi hotelem a tím Mládežnickým centrem.
¨

Po obědě jsme měli hru, která se týkala seznamování se z okolím, kdy jsme byli rozděleni do skupin , ve kterých jsme měli pracovat a hledat místa v tom městečku, ve kterým jsme se nacházeli. Hned po večeří, která byla stejně dobrá, jako oběd a že jsme s těch jídel tady byli opravdu nadšení, jsme šli na vyhodnocení soutěže.
Každý den tam nám začal tou boží snídaní, ale každý byl přesto něčím hrozně jiný, zvláštní a osobitý.  Měli jsme totiž každý den jiný program a mnohdy opravdu zajímavý. Další dny jsme byli třeba hrát hry s dětmi na Základní škole, měli jsme přednášku od dobrovolníků, kteří žijí na nějakou dobu tady v Rõuga. Byli jsme na návštěvě na místním Úřadě, kde nám starosta obcí povídal o mnohých projektech, kterých se účastní nebo se chtějí účastnit. Také nám paní, kterou jsme tam ráno toho dne potkali přišla popovídat o její dobrovolné činnosti v Africe, kde pravidelně jezdí a učí děti číst a psát.

Nejlepší program, který aspoň mne nejvíce oslovil byla návštěv v Tartu, což je jedno z nejstarších a nejznámějších měst v Estonsku, kde jsme byli na exkurzi v muzeu v Tartu, které bylo naprosto úžasné, moderní a velice pozoruhodně vytvořené. K večeru po návštěvě historického jádra města a po obědě v nádherné místní restauraci jsme měli přednášku jedné mladé paní, která pracovala v centru pro azylová přistěhovávání do země. A povídala nám o tom, jak se snaží všem lidem, kteří mají zájem bydlet v zemi dávat práci a možnost ubytování. Bylo to velmi zajímavé a inspirativní a jestli se mi na tom líbilo něco opravdu nejvíce, tak to byla ta zajímavá budova, ve které celá ta přednáška probíhala. Velmi zajímavá a moderní budova s velmi zvláštní architekturou, která se i přes mnoho jiných moderních budov stále něčím více zviditelňovala, jako ty jiné. Po přednášce jsem šli zpátky do té restaurace, kde jsme byli na oběd a po večeři jeli zpátky zhruba hodinku a půl do Rõuga a rovnou do hotýlku.















 Po večerech jsme taky většinou hráli a ukrajinských kluků na pokoji městečko Palermo a nebo jsme zkoušeli místní destiláty. Jeden den došla řada taky na domácí pálenku jedné moc fajn slečny právě z té druhé poloviny české skupiny, která dojela hned druhý den, po našem příjezdu. Naši druhou část skupiny tedy tvořily dvě supr hodné a vtipné slečny Veronika a Terka a jeden fajn kluk Dominik.

Ve volných chvílích, které jsme tam mívali po jídlech na přesuny z jedné části městečka do druhé jsme mnohdy trávili hraním na X-boxu speciálně s hrou Just Dance, kterou jsme se tam všichni dost bavili.

Každý večer měla určitá skupina připravovat program a představit svou zemi, nabídnout ochutnávku nějakých sladkostí a říct něco o tradicích, které tam míváme nebo třeba představit a ukázat nějaké typické tance.



Musím říct, že celý ten týden byl naprosto nezapomenutelný a všechno to bylo hrozně fajn. Estonsko je neskutečně podobná země právě třeba Norsku, ale i přesto jsou mezi těmito dvěma státy patrné rozdíly. Narozdíl od Norska mi připadá Estonsko aspoň podle domků a jiných věcí trošičku chudší, což jsme soudili s naší českou skupinou. Ale i přesto všechno bylo plné neskutečně milých lidí, pozoruhodné přírody a nespočtu jezer, které na nás vykukovaly na každém kroku.

Nutno podotknout, že za všechno co jsem poznala, nebo se dozvěděla  jsem neskutečně ráda, protože tolik milých a uvnitř neskutečně hodných a inteligentních lidí jsem dlouho na jednom místě nepotkala. Uviděla jsem krásy jiných zemí a poslechla si mnoho jiných jazyků, národních písní jednotlivých zemí nebo se o té zemi dověděla neskutečné zajímavosti, díky kterým bych si třeba Ukrajinu zařadila s obrovskou radosti do svého seznamu zemí, které bych chtěla někdy vidět. 

Poslední den jsme odjížděli z hotelu brzy ráno opět společně s Ukrajinskou skupinou až do Rigy, kde jsme se všichni loučili a dávali si sbohem a říkali si, že se uvidíme opět na tom samém projektu akorát u nás v Česku. 
Šli jsme ještě na chvilku do obrovského nákupního centra v Rize, ještě s dalšími třemi našimi ukrajinskými přáteli na kávu a koukat po obchodech. Nechaly jsme si s Magdou kufry v rohu Costa coffee, kde jsme předtím poseděli nad kávou. Šly jsme šmejdit v obchodech s nejvíce dnes populární kosmetikou a to, Mac, Nars, Naked, kterou tam měli v normálních regálech a nebo kabelky Louis Vuitton, které společně s Pradou a Calvin Klein byly na kovových věšácích kolen jezdících schodů, čemu jsme se nestačili divit. Při pohledu na kabelky v hodnotě několika desítek tisíc korun, které by u nás byly za tak třemi skleněnými výlohami :P  
Rozloučili jsme se všemi, kteří zůstávali v Rize a my šli na autobusové nástupiště směr Praha. Po opět více než několikahodinové cestě jsme dolámaní dojeli do Prahy ve stavu, kdy jsme si nedovedli přestavit, že tam budeme čekat dalších 7 hodin, než nám pojede vlak. Věčný optimismus, který nás po celou tu dobu doprovázel, a se kterým jsme toho hodně zažili a nasmáli se, právě i ve chvílích, kdy by druzí brečeli nám najednou v Praze docházel.  Dojeli jsme metrem na Hlavní nádraží a objednali si, díky bohu, že to šlo, jízdenku do Havířova.

Cestu vlakem domů jsme všichni trávili na mobilech, začtení do knížky nebo časopisu a i přesto všechno se v našem kupéčku, které jsme obývali ještě s jednou asi dost upjatou slečnou a jejím přítelem, která nám dávala dost najevo, jak ji vadíme. Nějak aniž bych tušila co to je jsem si u stevardky zamluvila časopis Maxim, který byl mírně lechtivý a byly v něm nejvíc nechutné fráze překládané do pěti jazyků. Sebo mne se sluchátkama na uších, před sebou s pudinkovým dortíkem a Ceasarem s kuřecím masem, říkal že je škoda, že jsme takový časopis nedostali cestou tam, protože jsme se mohli navzájem přiučovat novým věcem frázím. 

 Zhruba za Olomoucem slečna vystupovala a my se nenechávali nikým rušit a povídali si všechny ty  historky a zážitky , který jsme z Estonska měli. Dojeli jsme do Havířova a tam už se každý vydal svojí cestou, to vše skoro za doprovodu pláče. Jelikož ten týden tam, nám dal tolik hezkých vzpomínek, které nás velmi sblížily. Já si šla koupit lístek a pokračovala jsem vlakem do Českého Těšína se svým obřím kufrem a kabelkou naplněnou k prasknutí. Sebo byl ještě natolik hodný, že mojí druhou tašku s bundou, dekou a taky mnohými nově nakoupenými věcmi bral domů, abych do toho vlaku vůbec nastoupila. :D




Share This Story

Tags:

You Might Also Like

0 komentářů