Preikestolen

03 října

 

To ráno jsme se probudily u nádherného jezera, které jsme si den předtím určily za nejhezčí místo široko daleko a hlavně vhodné k tomu postavit si tady stan. Slyšely jsme šumění vodopádů, který šel vidět skrz les tvořící takovou ochrannou korunku.  Slunce, které zrovna vycházelo a tvořilo na obloze nádherné obrazy, podobné těm, které znám z obrázkových knížek. Východ, který nás vyloženě tahal ze spacáků a dodával nám energii jenom už jenom od pohledu. Byl to mement, kdy si znovu uvědomíte, jak je výjimečné žít, a jak je život opravdu krásný.








Sbalily jsme spacáky a stan, umyly si u jezera zuby a koukaly na pomalu se vlnící hladinu, která měla velmi uklidňující účinky. Vůbec se mi odtud nechtělo, jelikož se mi snad nikde, ještě tak moc nezalíbilo.  Nějak jsem si to pořád neuvědomovala a seděla na kládě, která tam ležela kousek od břehu a nemohla se vynadívat tím krásným výhledem. Rozloučily jsme se všechny tím posledním pohledem, který jsme zde vrhly a tím nádherným místem a jely zase o kus dál.






Seděly jsme v autě, které bylo naplněné po strop nejrůznějšími věcmi, které se nám prozatím vždycky hodily a jely jsme směrem na Preikenstolen. Povídaly jsme si o včerejším večeru, kdy jsme se dozvěděly, že náš bratranec co nevidět bude tatínkem. Byl to tak nádherný a upřímný moment, kdy jsme se všechny sestřenice rozplakaly a obejmuly stejně, jako když jsme tenkrát  přiletěly do Švédska a holky nás vítaly se na letišti. 

Byly jsme už jen malý kousek od místa, kde jsme měly sjíždět na jinou cestu, kterou jsme se chtěly dostat na parkoviště pod Preikenstolenem. Obrovské zástupy aut, které si před námi tvořily cestu a netrpělivě na sebe troubily nás ovšem trochu vyvedly z míry. Celý průběh jak výletu, tak jednotlivých míst jsme měli rozpočítaný dá se říct na minuty, a tak už jsme byly rády, když jsme zaparkovaly na parkovišti plném těch nejrůznějších světových espézetek.









 
Vzaly jsme batohy opět konzervy tuňáka, kaviárovou pastu, veku, sýr, šunku a jiné potraviny a vyšly jsme na cestu, za tím námi nejvíce vytouženým dobrodružstvím. Cesta se strmě táhla a my musely dávat pozor kam šlapeme, jelikož nám po většinu cesty pod nohami ležely kusy mnohdy opravdu velkých kamenů. Někde jsme pro změnu probíhaly nad nebo pod potůčkem a dávaly pozor na to aby jsme na kamenech, které byly celé potáhnuté  lišejníkem náhodou neuklouzly.
Blížily jsme se pomalu k cíli a vídávaly lidi, který se koupali v malých jezírcích na naprosto kouzelném místě, kde kdybych časově moha, koupala bych se taky. Byl to vyloženě flóristický ráj, plno zeleně a k tomu všemu pohled na skály pod, kterýma se koukáte na dno propasti, ve kterých  je zachycená voda.






Pokochaly jsme se na moment tím pohledem a opět utíkaly dál. Po jistých tlačenicích jsme se dostaly na sám vrchol, který jsme měly pevně za cíl. Došly jsme nahoru po docela dlouhé době, která však vůči okolnostem toho neskutečně teplého a lidmi přeplněného dne stála za to.

 Sedly jsme si na kraj a koukaly na to nádherné panorama a jedly přitom toho tuňáka, kaviárovou pastu, výborné norské sýry a jejich mléčné bagetky. Chvíli jsme se nechávaly unášet tím pohledem a pak se hbitě v poloběhu vracely dolů. Dávaly jsme si hlavně pozor, kde šlapem, aby jsme se vyhýbaly úrazům, ke kterým tady poměrně často dochází hlavně při cestách dolů. Bylo to naprosto nádherné a udivující místo, které mne naprosto uchvátilo, a to natolik, že jsem ani dechu nemohla polapit. Místo, kterému se  tedy říká Preikestolen. Nádhera tvořená pouze přírodou, která snad naprosto dostane každého.  To nádherné prostředí, kde se vám harmonie srdce doslova naladí na tu správnou vlnu. Tady si totiž uvědomíte, jaké úsilí jste museli vynaložit k tomu, aby jste se tady vůbec  dostali. A taky začnete přemýšlet nad tím, jaký pozor si musíte dát, aby jste třeba nespadli přes skalní útvar. Ačkoli je to velmi nepříjemná zpráva, tak k těmto věcem tady dochází poměrně často a vůbec se tomu nedivím, jelikož opravdu jen třeba malá část vás dělí od nějaké prohlubně, do které můžete šlápnout a strhne vás dolů. Tady si člověk nemůže dovolit vteřinku nesoustředěnosti. Ono to ze samotného  vrcholu dolů ani nevypadá taková dálka a i přesto, kdyby jsme padali do vody, sám tlak vzduchu nás může roztrhat na kousky.

 Klid, který však vycházel z pomalu se vlnící vodní hladiny, zpoza které šlo vidět na mírně planktony oslizlé kamínky., se mne opravdu zaryl do paměti. Seděla jsme na krajnici skály, zatím co mě má sestra s obavou držela za nohy, ale já koukala na místa okolo sebe.  






Docela jsme spěchaly a lidé táhnoucí se před námi jako doba čtrnáctí dnů nám k našemu naplánovanému času tady moc nepřidávala. Nebezpečí, které ve mne vyvolával pocit z vidění nezodpovědných rodičů, kteří nesli v náručích nebo šátcích omotaných kolem zad své děti, které  mnohdy neměly ani tři roky.
Vzpomněla jsme si na jeden den,  kdy  jeli moji spolužáci autobusem do školy uviděli paní, která si při výstupu z autobusu podvrtla kotník natolik, že jí musela záchranná služby odvézt do Nemocnice. Své miminko, které měla celou dobu přivázané v šátku kolem těla, vyvázlo bez jakéhokoli zranění. Paní odjela do Nemocnice a své dítě dala své kolegyni na hlídání. Paní si šátek, ale uvázala nějak jinak a při jejím výstupu se jí na jedné straně natrhl a dítě dopadlo rovnou hlavičkou na zem a na místě umřelo. Byla to neskutečně smutná zpráva, která všechny lidi naprosto zasáhla, jak už spolu. Náš učitel chemie, který v ten den zrovna jel autobusem taky a paní, když spadla pomáhal s tím poraněným kotníkem se breku neubránil, kdy vlastně až v naší hodině chemii zjistil, co stalo té druhé paní, která to miminko hlídala. 








Snažila jsem se běžet na tolik rychle, že jsem tyto věci, který obvazovaly ty děti ani nevídala, ale i přesto jsem běžel  velmi opatrně abych nešlápla do nějaké té škvíry, ze které by nešlo ven. Strmá cesta, kterou jsme se vydávaly dolů a míjely nějaké říčky, mostíky-lavičky a obrovské kameny, které jsme přelézaly stejně, jako při cestě na sám nahoru. Doběhly jsme na parkoviště nasedly do auta a vydaly se na cestu z poloostrova zpátky do Švédska. 

 Jely jsme opět tou nádhernou cestou stejnou, kterou jsme tady přijížděli, ale s tím rozdílem, že při našem příjezdu byla mlha, která nám ani nedovolila vidět na více než dvacet metru. K tomu všemu byla mlha promíchaná s deštěm, který nutil stěrače bez přestání pracovat. Dnes to bylo ale všechno jiné, slunce nádherně svítilo a bylo místy až nepříjemné horko.

Stály jsme ve frontě kupících se aut a čekaly na moment, kdy přejedou na plošinu, která je převeze  na druhou stranu poloostrova. Auto po autu procházel mladý muž a kontroloval kolik lidí v autě je a podle toho určoval cenu za lístek, který se před přejezdem na plošinu platil. Holky napadlo, že kdybych se schovala do prostoru na nohy a ony mě zakryly dekou, kterou jsme tam mezi sebou s Nelou vzadu měly platily by jsme měně. Bylo to už jen dvě auta před námi, co je to ten chlapík kontroloval a holky mě do toho hecovaly, abych si pospíšila Nela mě silou soukala pod sedlo přiklopila peřinou a lehla si na mě. Já se na tom malém místečku dole, přesto že jsem nemohla skoro ani polapit dech jen smála a holkami byla upozorňována at´ jsem ticho, když  stál chlapík u našeho auta. Asi po sedmi minutách jsem uslyšela frázi „Ferko už můžeš vylézt ven.“  Celou cestu na plošinu jsme diskutovaly o tom, koho to byl vlastně nápad a jaký dobrodružství  jsme to zase podnikly.



Na plošině jsme vylezly z auta a šly k okraji lodě, nadýchat se mořského závanu, který na nás v hojné míře proudil zpoza perně pracujícího motoru, který tvořil silný tlak větru. Koukaly  jsme jak se ve vodě tvoří proužky vody táhnoucí se za tělem lodě a měnící barvu při  velké  vzdálenosti od toho projíždějícího místa. Kochali jsme se všude okolo a viděli, jak už pomalu přijíždíme ke břehu. Přejeli jsme z plošiny na břeh a jely směr Švédsko.
 Čekala nás ještě  několika hodinová cesta, kdy se holky střídaly se začínající noci za volantem, protože jsme měly skluz a Nelina kamarádka měla přiletět do Švédska. My věděly už tenkrát, že nestíháme přijet včas. V noci, když jsme projížděli pustou krajinou Norska, kde i sedmdesát kilometrů nebyl jediný obchod nebo náznak toho, že někdo někde v blízkosti bydlí. Naprosto nádherné Fjordy, kterými jsme přijížděli a který nás lákaly k tomu je fotit. Kousek od hranic se Švédskem zhruba kolem půlnoci jsme na cestě před autem uviděly rodinku losů důstojně se procházejících přes cestu. Jestli nás něco zaujalo taky tak, jako ta nádherná příroda byli to právě ti losi, které se jen tak někomu uvidět nepodaří. S těma ovečkama, které nám normálně před autem přeskakovaly vždy tak v počtu minimálně padesáti. Kolem druhé hodiny ráno začalo svítat a já na sedadle spolujezdce s úctou vůči přírodě koukla na pomalu vycházející slunce. A tím to pohledem jsme se vlastně s Norskem rozloučily. Byl to pro mne neuvěřitelné být s někým, koho mám tak ráda a poznat při tom něco, tak krásného jako byla právě norská příroda.




Share This Story

Tags: ,

You Might Also Like

0 komentářů